Historie školy

Jak to všechno začalo

Vladimír Mikulášek, bývalý zástupce ředitele školy

Málokdo si dnes uvědomuje, že v původních plánech na výstavbu sídliště Štěpnice byly dvě sedmadvacetitřídní základní školy. Druhá škola byla situována do místa dnešního domova pro seniory. Její stavba se neuskutečnila. Bohužel i osud té naší školy visel na vlásku. Stavbu prováděly Pozemní stavby. Paní učitelka Milada Hubáčková, naše bývalá kolegyně, která bydlela naproti školy, vzpomíná v Almanachu vydaném k 25. výročí školy: „Na školu vzpomínám s odstupem řady let. Viděla jsem ji vznikat od základů, až byla veliká, krásná, nová.“

Ona spolu s námi dalšími pedagogickými a provozními pracovníky se v první polovině roku 1975 dověděla, že od 1. září 1975 bude působit na nové škole. Všichni jsme si uvědomovali, že připravit školu k zahájení provozu bude znamenat množství práce navíc. Provoz školy bude před nás klást nové problémy, s jejichž řešením nemáme žádné zkušenosti, a navíc je budeme muset řešit tak říkajíc za pochodu. Zároveň jsme dostávali možnost realizovat svoje nápady při úpravě tříd a zhotovení funkční výzdoby odborných učeben např. pro výuku zeměpisu, chemie, fyziky, biologie, později i dílen a dalších. Kolektiv byl tvořen mladšími pracovníky i zkušenými pedagogy, kteří byli vždy ochotni poradit. Den zahájení nového školního roku se kvapem blížil, stavbaři šturmovali, aby předali k užívání alespoň učebnový pavilon A i šatnový pavilon B. Jak byly dodavatelem stavby předávány jednotlivé části budovy, probíhalo i stěhování školního nábytku, vybavení kabinetů, učebních pomůcek a didaktické techniky ze skladů rozmístěných na různých místech města, ale i např. v Jarošově. S tím pomáhala armáda. V týdnu před zahájením jsme jeli do slovenského Púchova pro tabule, aby je řemeslníci přes víkend nainstalovali do tříd, a do Trenčína pro koberce a záclony. Kolegyně Z. Šulcová je ihned ušila a v neděli pověsila. Po stavbařích jsme zdědili 3 telefonní linky (do ředitelny, kanceláře školy a do školní jídelny).

Nastal očekávaný okamžik – slavnostní zahájení školního roku v nové škole – ovšem v provizorních podmínkách, protože jídelna, školní kuchyně, dílny, tělocvična, klubovny pro mimoškolní výchovu a bazén byly uváděny postupně do provozu až v průběhu školního roku 1975/76.

Škola se po svém úplném dokončení stala díky volným prostorám místem, kde probíhaly např. aktivy ředitelů škol uherskohradišťského okresu, okresní a národní kola žákovských soutěží. Nebylo to ale nadlouho. Už při slavnostním zahájení nám zasvěcení představitelé města a okresu předpovídali nevídaný nárůst počtu žáků. To se opravdu vyplnilo a již za pět let se začal počet žáků zvětšovat. To kladlo nároky na organizaci výuky, a přes využití všech možných místností pro výuku nezbylo než přistoupit k směnnému vyučování. To bylo nutné zavést ve druhém až čtvrtém ročníku. Nebyla to ale směna 100%. Vzhledem k tomu, že v ročníku bylo šest paralelních tříd, docházelo v každé z nich ke směnování pouze jedenkrát za šest týdnů. Tím si žáci nahradili povinné odpolední vyučování, které podle tehdejších pedagogicko organizačních směrnic bylo realizováno dvakrát týdně po dvou hodinách. Potřeba směnného vyučování si vyžádala i celodenní provoz jednoho oddělení školní družiny a také zvýšené nároky na organizaci výdeje obědů ve školní jídelně. Ze stejného důvodu vznikly po menších stavebních úpravách i dvě odborné učebny: druhá jazyková učebna a první počítačová učebna. Všichni žáci druhého stupně absolvovali jednu hodinu literatury ve speciální učebně, podobně tělesná výchova byla realizována jak v tělocvičně, tak i bazénu, ve kterém se všichni žáci školy střídali v cyklu: 1. týden žáci 1. stupně, ve 2. týdnu chlapci 2. stupně a ve 3. týdnu dívky 2. stupně. Podle dnešních směrnic pro naplňování tříd by musela mít škola tehdy na 70 tříd, což by vyřešil jen třísměnný provoz. Jak počty žáků a tříd strmě narůstaly, tak potom i prudce klesaly.

Při škole působilo i Sdružení rodičů a přátel školy. Všichni jeho předsedové se snažili podle svých možností škole pomáhat.Všechno dění ve škole bylo poplatné době: doprovody žáků k prohlídkám a ošetření chrupu žáků, předávání občanských průkazů vycházejícím žákům, jednání rozmisťovací komise při řešení volby povolání žáků, nábor žáků pro vojenská a hornická povolání, vystupování žáků s kulturními pásmy při nejrůznějších příležitostech a pro nejrůznější organizace atd.

Přes všechny problémy se díky cílevědomé práci učitelů dařilo našim žákům úspěš­ně reprezentovat školu ve vědomostních a sportovních soutěžích a olympiádách. Také pracovní kolektiv se vždy snažil odvádět svoji práci tak, aby s jejími výsledky byli spokojeni všichni – jak nadřízené a kontrolní orgány, tak rodiče žáků a především žáci samotní.

Moje vize

Jaroslav Tanner, bývalý ředitel školy

Když mi pan ředitel dal na Dnu učitelů úkol napsat pro almanach ke 40. výročí založení školy vizi, s jakou jsem do funkce ředitele nastupoval, nemohl jsem to udělat bez zmínky o tom, co této vizi předcházelo. Mé přijetí do školy v roce 1975 nebylo ze strany ředitele nijak přívětivé, vytýkal mi, že jsem nenastoupil o týden dříve, když je ve ško­le ještě tolik práce. Já jsem měl informaci, že nastupuji do nové, moderně zařízené školy. Netušil jsem, že ještě týden před začátkem školního roku se bude jezdit v budoucích šatnách s kolečky s betonem. V přípravném týdnu a i v následujícím školním roce jsem měl hodně příležitostí tento nedostatek bohatě nahradit, protože dokončování vyba­vení nábytkem a další dodělávky trvaly ještě téměř celý školní rok. A hlavně těch pár mužů, kteří jsme ve škole byli, se pořádně nadřelo. Ve škole jsem potom pracoval 10 let. Nabídka jiné pracovní příležitosti znamenala moje šes­tileté rozloučení se školou. I v této době jsem se však často potkával se svými bývalými kolegy a o dění ve škole jsem měl informace. Po revoluci v roce 1989 mi moji bývalí kole­gové navrhli, abych se přihlásil do konkurzu na ředitele, protože původní pan ředitel byl odvolán a paní učitelka, která dočasně pana ředitele zastupovala, se nechtěla do konkur­zu přihlásit. Rozhodl jsem se tuto nabídku přijmout, protože jsem věděl, že mám u větší části kolegů podporu. Zároveň mi bylo jasné, že kolektiv je ve škole rozdělený. Moje vize tedy vycházela z toho, že pro další fungování školy, kde budou spokojeni žáci, učitelé i ro­diče, je nutné pokusit se dát tento rozdělený kolektiv nějak dohromady. To se podařilo, protože všichni se snažili úkoly, které jsem požadoval, co nejlépe splnit. Dalším důkazem zlepšení stavu byla i účast na mimoškolních akcích pořádaných ve volných dnech, kterých se účastnil téměř celý zaměstnanecký ko­lektiv školy. Pro zaměstnance jsem se snažil vytvořit co nejlepší finanční podmínky, i když z důvodu úbytku žáků to nebylo vůbec jed­noduché. Dalším úkolem bylo tedy nějak ten­to úbytek žáků nahradit. Snažil jsem se proto získat žáky ze školy v Jarošově, kteří dosud přecházeli na 1. ZŠ. Argumentem byly lepší prostorové podmínky naší školy. Chtěl jsem také něčím školu udělat přitažlivější pro žáky se sportovním nadáním. Začali jsme tedy otevírat volejbalové třídy. V této nové čin­nosti se nám také velmi dařilo, pořádali jsme pro žáky soustředění, spolupracovali se stej­ně zaměřenou školou ve Zlíně. Naši žáci se několikrát probojovali až na mistrovství republiky. Pro rodiče jsme pravidelně pořáda­li žákovské akademie, které měly vždy dobrou úroveň. Ze začátku byly hodně navštěvované i večírky pořádané rodičovskou organizací. Chod školy i plnění plánovaných úkolů hodně narušila povodeň, která velmi poškodila školu, a její následky se podařilo odstranit až po po­loletí. Na druhé straně jsem se mohl zase přesvědčit o dobrém pracovním kolektivu, protože většina zaměstnanců, i přestože měli dovolenou, tak přišli do školy pomáhat odstraňovat vzniklé škody. Po téměř deseti letech v ředitelské funkci jsem se cítil již velmi vyčerpaný a cítil jsem, že pro postrčení školy zase kousek dopředu to chce někoho se stejným elánem a nadšením, jaké jsem měl já, když jsem do ředitelské funkce nastupoval. Proto jsem se rozhodl na ředitelskou funkci rezignovat. Doufal jsem, že se přihlásí někte­rý z mých mladších schopných kolegů, které jsem na školu přijal. Myslím si, že mou vizi o škole, kde byli spokojeni žáci, učitelé i rodi­če, se mi podařilo splnit. I dnes, kdy jsem už v důchodě, mě o tom přesvědčují bývalí kole­gové, žáci i rodiče, se kterými se při různých příležitostech občas potkávám. Nakonec bych chtěl poděkovat všem bývalým kolegům, kteří se mnou spolupracovali, i žákům, které jsem učil, protože na téměř 30 let mé práce na této škole mohu vzpomínat velmi rád.


1975/1976

Dostali jsme novou školu s klady i zápory. Na jedné straně byla naše škola vybavena pomůc­kami nejmodernějšími, perspektivními, na druhé straně nám chybějí základní pomůcky a vybavení tříd a kabinetů. I zde je potřeba vyzvednout úsilí všech učitelů a vychovatelů a provozních pracovníků, kteří často „na koleně“ vytvářeli potřebné pomůcky a vybavení tříd a kluboven. Pro estetické a funkční vybavení se udělalo maximum.

z kroniky školy


realizace webu icard.cz | design: Bob Stránský